Tvarohový víkend
Nazdárek.
Jmenuju se Monty Jack (na fotkách jsem ten největší myšák) a nade vše miluju sýr. Moji kamarádi jsou čipmankové Chip (v kožené bundě a klobouku) a Dale (v červené košili), myška Gedžitka (ve fialové kombinéze) a moucha Zip. Spolu tvoříme Rychlou rotu – záchranný tým, který řeší maléry všeho druhu a podává pomocnou ruku všude tam, kde je to zapotřebí. Jelikož je naše práce namáhavá a je jí mnoho, přizvali jsme si na pomoc děti ze Vnorov.
Je pátek 18. listopadu. V podvečerních hodinách se na faře v Tvarožné u Brna ozvalo bušení na vstupní dveře a hlučné štěbetání. „Sejra???? … ehm, … co to plácám … děti jsou tady!!!“
Ze začátku jsem měl pochybnosti, zda jsou to skutečně ty děti, které očekáváme. Ale když mi přinesly SÝR – mou nejoblíbenější pochoutku, nechal jsem se přesvědčit a pustil je dovnitř. Představil jsem dětem zbytek RR (Rychlé Roty) a ukázal jim základnu RR schovanou na faře. Abychom se mezi sebou lépe poznali, namalovali jsme po částech portréty svých kamarádů a některé z nich skutečně věrně zobrazovaly podobu malovaných.
Druhého dne začínáme jako vždy pěkně zčerstva pořádnou rozcvičkou. Protáhnout ztuhlé údy a hurá na snídani. Ale co to? Žádný sýr ke snídani?? To je opravdu mrzuté … No, snad někdy jindy, teď nás čeká práce. Bereme do rukou hrábě, lopaty, pytle, vozíky a vrháme se do útoku na hromady spadaného listí. Práce nám jde pěkně od ruky a za hodinku, za vydatné pomoci místních obyvatel, nezůstal kolem kostela ležet ani lísteček. Po práci se rychle umýt a už spěcháme na faru. Tady na nás čeká Otec Josef a učí nás poznávat, co to je farnost. Zase na nás přišel hlad a já tajně doufám, že bude na oběd sejra…. hm, tak zase ne!! Po obědě vyrazila celá RR na průzkum, ale ouha. Na zpáteční cestě se naše letadlo porouchalo a havarovalo. Naše zranění byla různá: modřiny, oděrky, polámané ruce a nohy, zlomené křídlo, utrhnuté ucho, spálený ocásek a mnoho dalších. Naštěstí tu jsou děti, které nám sehnaly vše potřebné, abychom se uzdravili a dokonce nám postavily nové letadlo. Ještě jsme se trochu pocvičili ve zpívání a poznávání důležitých míst v kostele a nastal večer. Večeři jsem se rozhodl vzít do svých rukou a uvařit hrnec sýrové pochoutky. Zapomněl jsem sice, kam jsem hrnec položil, ale s pomocí dětí a díky svému supersýrovocitlivého čichu jsem pochoutku opět našel. Mňam.
Nedělním ránem se rozléhá zvuk kostelních zvonů, které vás volají na mši svatou. Proto nedbáme zalepených očí a ospalých výrazů a rychle se připravujeme. Při ranní rozcvičce a snídani ospalost přece jen trochu polevila a už se nám podařilo úplně otevřít obě oči. Na mši svaté se mi opět klíží oči, ale držím je otevřené až do závěrečného požehnání. Nejlepším lékem na ospalost je, kromě spánku, pohyb, a tak jsme si na zahradě chvilku zaběhali a uklidili si ve svých pokojích. A je tu čas oběda. Už mi vůbec nevadí, že není k oběhu sýr … kuře s bramborem je více než dostačující náhrada. Je to taková bašta, že nám skoro ujel autobus. S posledním soustem v puse si rychle bereme batohy a pelášíme, co nám nohy stačí na zastávku. S kuřetem v žaludku se špatně utíká, my to zvládáme a za chvíli sedíme v autobuse s hlavou plnou nových zážitků.
Fotky najdete tu: http://vfmladez.rajce.idnes.cz/RR_-_Podzimky/