3. – 7 . března 2010
Kolem mě je všude tma. Ale jednoho jarního dne přes skořápku slyším najednou spoustu hlasů. Slyším, jak si povídají a zkoumají, co jsem zač. Zatím nejsem dost silná se s nimi dorozumět. Ale poznávám, že jde o spoustu dětí – menších i větších, které se o mě budou starat. Čekají na můj příchod, na moje vylíhnutí. Ale nikdo z nich zatím netuší, kdo jsem. Můj věrný přítel Eragon zkoumá jejich odvahu, sílu, spolupráci.
Děti mají za úkol vyrobit pro mě hnízdo – každé z nich je velmi pohodlné a má své výhody. Moje skořápka je mi už však velmi těsná. Nezbývá, než si vybrat správné místo k vylíhnutí. Hnízda dětí mi však nejsou dopřána. Odnášejí mě někam daleko, velmi daleko… Jsem bezmocná. Děti se odvážně vydávají po velmi zmatených stopách, aby našli vajíčko – mě, neboť jsem se záhadně ztratila z jednoho z jejich hnízd. Nevadí, žádné místo nebude pro mě nikdy bezpečné. Děti ztrácejí stopu, vzdalují se od mých myšlenek. Stihnou mě najít, než se vylíhnu? Do cesty se jim připlete pomocník, opravdu v pravou chvíli. Teď už opět jasně slyším dusot malých nožek. Blíží se ke mně a k mému Eragonovi. Slyší poprvé můj hlas, praskot skořápky a Eragon i děti překvapeně pozorují moje vylíhnutí.
Je na čase se jim představit… Ano, jsem drak. A pomocí Eragona dětem sděluji své jméno. Jmenuji se Safira.
Čekala jsem několik let na váš příchod a teď jste tady. Já i Eragon a spousta dalších pomocníku budeme bojovat proti zlému králi. Král má však velké vojsko, proto musíme spojit síly s Vardeny, cesta k nim však není jednoduchá.
Vydejme se tedy na cestu. Poznali jsme spoustu pěkných míst, ale cestou nám hrozila spousta nebezpečí. Urgalové – strašliví a zlí pomocníci krále – nám byli neustále v patách. Museli jste před nimi utíkat a ještě jste mě nesli, jak velkou odvahu jste prokázali! Nebojte se: brzy již budeme mimo území Urgalů, budeme moci bezpečně přejít. Ale stále jsou zde nebezpeční Razakové, utočí bez slitování a můžou nás najít kdekoli, mějte se tedy na pozoru, bojovníci!
Viděli jsme krásnou Vranovskou přehradu. Jak jsem sledovala váš odvážný sjezd po zadku až k zamrzlým břehům, tak jste si ji určitě náramně užili. Bylo načase jít dál, cítila jsem další nebezpečí a hlavně velký hlad. Ten jsme spolu zahnali v krásné restauraci, pak navštívili místní faru a proletěli se po okolí. Moje a zajisté i vaše nohy měly už dost putování, tak přijíždějící autobus byl záchranou v ten pravý čas.
Odpočinek nám všem přišel vhod a já, Safira, se chtěla opět proletět. Tak děti se mnou vystoupili v Šumné a pěšky se vydali dál. Kam dál? Čenichem jsem cítila blízkost Vardenů – našich spojenců proti králi Galbatorixovi. Byli jsme blízko! Radostí jsem roztáhla křídla a popoháněla děti dál a dál. Celou naši skupinu však čekalo nebezpečí, které můj čenich nezaznamenal a Eragon nebyl nablízku, aby nás ochránil svým mečem Zaro’cem. Z ničeho nic se za naší skupinou vynořil hrozivý Urgal. Zařvala jsem, chrlit oheň jsem ještě neuměla, a tak aspoň tak na chvíli zastrašila zlého Urgala. Po chvíli se však objevil znovu a my museli utíkat, rychle děti, utíkejte!
Záchrana byla nadosah. Vardenové v plné síle očekávali náš příchod. Když zřeli mě – Safiru – zajásali.
Teď následovala příprava k boji, nošení dřeva, střelbu na cíl děti zvládaly hravě, zatímco já odpočívala a s Eragonem čekala na brnění vyrobené od Vardenů.
Poslední den našeho společného putování a snažení se vyvrcholil velkou bitvou. Eragon a já s dětmi jsme se vydali vybudovat si nedobytnou pevnost. Tam však po našich stopách vtrhli zlí a strašliví Urgalové. Boj to byl pro nás těžký, ale zvítězili jsme!
Uchránili mě a já s Eragonem mohla v klidu žít dál. Děti odjely, ale doufám, že na mě a na Eragona nezapomněly. Já občas poslouchám jejich myšlenky a slyším, že na mě spokojeně vzpomínají – jak o mě pečovaly. Já je občas ve spánku prostřednictvím vedoucích přikryla svými ochrannými křídly.
S ohnivým plamenem, který jsem se díky vám naučila chrlit, vás zdraví Safira.
Jana