Jednou se někomu zrodil v hlavě nápad… co kdyby sme takhle vyrazili do ráje?? No néni to paráda? Kdo by si nepřál být v ráji? A co takhle ve Slovenském ráji. Tak nikdo dlouho neváhal, sbalil pár švestek – co jinak bysme potřebovali? V ráji nám nic chybět přeca nemože ! A jélo sa…
Náš speciální tým sa taktak vlezl do výzkumného auta s těma všema batohama a vědeckou výbavou… Přes doly, přes hranice, přes kopce i dálnice…ale jak tak jedem a jedem a ráj pořád néni v dohledu, toš sme to moseli nekam zaklopit – prostě dat šlofíka… no a že sme měli sebou profíka, který je na Slovensku jako doma – teda né jenom jako… tak jsme zabrousili do jeho rodného domu a zde sme po krásné procházce a návštěvě sklonili své hlavy ke spánku, abysme další den byli řádně připraveni na cestu…
A tak ráno po pořádné rozcvičce (to teda kecám) sme sa důkladně posilnili, abysme zvládli naše velké putování… poděkovali sme za starosti a radosti… nastartovali sme, pořádně šlápli na plyn – a už aby sme tam byli co najdřív. Cesta plná radosti vždy ubíhá rychle a tak ani sme sa nenadáli – a už sme byli u „brány“ ráje .
Auto sme nechali před rájem, sbalili saky paky – vše co sme potřebovali sme nesli na svých zádech… a šlo sa….Krásné počasí nám přálo, kolem skoro ani živáčka, nakůpili sme poslední zásoby jídla a rázným krokem sme už byli přímo na kraji ráje…
Hned první údolí nám vzalo dech… no, jestli je v Božím ráji ještě krásněji, toš to sa máme na co těšit!! Ale aby to nebylo tak jednoduché, za chvílu sme zjistili, že sa nám cesta nějak ztrácí před očima… tada lépe řečeno, naši cestu nám zaplavil potůček, který sa linul kolem… A tak ti co byli řádně vybaveni na cestu, tak si zpívali, že jim do bot neteče a ti co měli jen sandále, tak si vyčítali, že sa lepší nevybavili… ale to netrvalo dlouho – protože stačilo chvilku počkat a karta sa obrátila – ti v pevných botech si vyčítali, že jim tam voda natekla a jen tak nevyteče.. a ti v sandálech si zpívali, že jim voda raz dva vyteče a noha je chvilku jako v bavlnce Voda čistá jako kříšťály, ale studená jak led… Ty ledy sme však po chvilce až ani nevnímali, protože sme byli okouzleni krásou vodopádů, lesů, zvířátek a toho přátelského ducha přírody.
Kolem oběda sme sa potkali s našima slovenskýma kamošama. Toš už nás bylo šest kousků. A tak na další putování sme sa vydali spolu. Když však sluníčko začalo pomalu přiklánět svoje paprsky za obzor – byl čas hledat místečko, kam složit hlavu. A nehledali sme douho a narazili sme na malů „chatičku“ – spíš takový větší krmelec. Honem sme něco hodili do papule a jak správně utahaní výletníci zapadli do spacáků. Někteří obětavci dokonca v noci zaháňali myšičky .
Probuzeni do krásného rána, po vydatných raňajkách, pořádném kafe, posilněni modlidbou sme s radostí vyrazili oběvovat další zákoutí tohoto Ráje. Cesty byly krásné, občas na nás shora cosik mokrého spadlo, ale hned sa zasej usmívalo sluníčko. Všude kolem křišťálové vodopády, nádherné rozhledy po krajině – pohádka. Tak nám uběhl raz dva celý den. A po náročném výzkumném dni sa nám i na tej tvrdej zemi spalo jako v bavlnce .
Poslední den našeho parádního výzkumného pobytu sme sa již někteří i s hezkýma puchýřama vyštrachali na pořádný kopec – kde sme měli výhled kus Ráje. Tak sme sa hezky rozloučili, zamávali a už šlapali na zpáteční cestu. Tak už jen vpadnout do auta a jede sa domů. Doufám, že kus tohoto ráje si odvezeme s sebů. A asi snad každý jel domů s malým přáním, aby sa sem eště nekdy mohl vrátit .
Krysa 🙂