Tak už zase je tu další eMPéčko. Tentokrát ve Veselí nad Moravou a není jen tak ledajaké! Čeká nás po mši svaté noční puťák. Tak ale teď pěkně od začátku. Na mši se sjíždíme těsně… Ale to se ještě stíháme přivítat se všemi, co taky tak přijíždí. Nebe nám sic ukazuje oblaka zatemněná, ale pořád nepřestáváme doufat v krásné to počasí. Teď už alou na mši, při které máme možnost svaté zpovědi. Nám a Pánu krásně hraje a zpívá schola z Veselí. Po následných „ohláškách“ přijde tentokrát trošku změna – nesledujeme totiž Exit 316, ale „Obyčejně neobyčejný rok života“. Je to vyprávění některých dobrovolníků v ČR, jak prožít rok života darovaný církvi.
Zase o něco chytřejší, pokojnější a radostnější z nového setkání, jak s Pánem, tak s kamarády, vydáváme se na farní zahradu, kde už na nás čeká táborák. Všichni se pořádně posilníme, aby se nám dobře v noci šlapalo. Ještě nemůžeme zapomenout na překvápko – Martin má totiž narozeniny a tak ho nemine velké hoplá.
A už je to tady… Vyráží jen ti nejodvážnější, bo vůbec nikdo neví, jak to dopadne s počasím. Odvážlivci jsou připraveni na vše. Ještě stvoříme akční foto putujících, rozloučíme se s těmi, kteří nemohli, nebo nebyli vybavení, a už se nám to šlape. Vyrážíme do nejbližšího lesa. Vyzbrojeni baterkami, protože už je opravdu tma, razíme cestou, necestou. Musíme se držet pohromadě, abychom se neztratili. Každý po cestě klebetí s tím, kdo zrovna šlape vedle něho. Karlovi trošku dosluhují boty, tak je zalepuje, jak se dá i snad nedá! Po cestě se k nám přidává dokonce Tidít, kterého v té tmě skoro nepoznáváme. Ani nevím, jak se to událo, ale ocitli jsme se najednou u znorovského jezu. Dáváme pauzu na baštu. Každý háže do pusy, co má, nebo co kdo nabídne, a ani neví, co to je, bo to nejde vidět! A už razíme dále. Martin, který to má prošláplé a ví, kudy máme jít, na chvíli též zaváhá. Ani se mu nemusíme divit, když v té tmě je to přece všecko jakési jinačí. Na hlavu už nám ale v tu ránu začne padat něco mokrého. Že by to byl déšť? Tak už vytahujeme pláštěnky, či co kdo má. Někteří už jsou tak mokří, že jim nevadí žádná kaluž a tak si šlapou na pohodu. To my se snažíme vyhnout každé překážce na cestě. Po trošce zamotání se konečně zorientujeme a už na jisto jdeme do cíle. Vidíme z dáli světla Strážnice. Tu už se s částí osazenstva rozloučíme. Ostatní šmajdají do Znorov a někteří ještě dál, do Veselí. Už se pomalu začíná rozednívat. Tak to je ten správný čas na návrat domů. Přeca slušní ludé chodí dom za světla, nebo ne? 😉
Na další putování se těší
Krysa =)